LT 2005 - Řecké báje a pověsti

O D D Í L O V É   A K C E

Z týpý stoupá kouř - tábor 2003 Nic není nemožné. Ani letní tábor Carcassonne u Nové Seninky. Další tábor, další nové místo. K Rapotínské Samotě, Ranči, Anděláku a Račím potoku přibylo teď další. Opět nádherné prostředí a pro většinu z nás i nový způsob táboření. Máme tábor v týpkách. Pro tábornické pojmy neznalé, týpý je indiánský stan postavený na 14-ti dlouhých tyčích, kde se dá pohodlně rozdělat oheň a spát ve větším počtu než jsou dva v obyčejném stanu. Už po první noci si tyto velké stany získali naši oblibu. To byla romantika, to bylo kouzlo, že si někteří oheň v týpku udržovali celou noc a pro jistotu jej radši všichni hlídali a nespali, sice na úkor nočního klidu, ale už jsme jim za to "odpustili". Techniku táboření v týpkách jsme se tedy zdokonalovali každou volnou chvilku. I vlastní indiánské kapsáře si náš oddíl jednoho víkendu před prázdninami ušil. A záviděly nám je i majitelky tábořiště Zábřežské skautky z oddílu Zlatá Lilie. Je sice pravda, že náš způsob táboření byl spíše více přirozený a zálesácký, než skautský indiánský. A proto jsme si některé "posvátné" skautské pravidla trošku předělali, abychom mohli vůbec jako tábor fungovat a ne se pořád modlit k dalšímu posvátnému kolíku, klacíku, provázku, vařečce…. I když jsme jeli na půjčenou základnu, přesto k odvozu celé bagáže, včetně nových molitanů, jsme potřebovali nákladní auto s hodným řidičem, tatínkem od děvčat Koníčkovic. Kde bychom bez něho skončili. Patří mu veliké dík. No a nejlepší na tom je, že sice nám Květoš věci odvezl, oddíl si ale dovolil pro svůj tábor získat i maminku zmíněných děvčátek do kuchyně. Dalo-by se tedy říct, že bez Koníčků by nebyl tábor a asi je to pravda. Tedy kolem kuchyně se motalo více lidí. Tak první týden to byla již zmíněná Eva Koníčková a štafetu na druhou polovinu tábora od ní převzala Lenička Straková, která už s námi nějaký ten tábor zažila. Obě děvčata se v kuchyni předváděla co mohla, aby zvládla nakrmit tu divou zvěř a vedoucí, kteří se vždy v době jídla nahrnuli do jídelny tak, že se chudáček Matýsek (plch) vždy lekl a zalezl zpátky do potraviňáku na kousek čokolády. K dalším hodně důležitým osobám osazenstva táborové grupy patří hlavně ta, co pořád držela kasu a horko těžko jsme z ní dolovaly nějaké ty penízky na takové maličkosti jako je jídlo a podobně. Vždycky s ní utekla někam do lesa a děti měly opět bezvadnou bojovou hru, hledej Andrejku - dostaneš najíst. Tedy tak černě to zase nebylo, ale nejsem daleko do pravdy. Po nějaké době se k nám vrátila Háma, co si teď hraje za členku červeného kříže a kdejaké bebe na ruce už poctivě fačovala obvazem tak, že se z nás postupně stávali boxeři. Kdykoliv jsme opustili tábor, Háma naložila na kárku celou lékárnu i se stanicí první pomoci a už to tlačila za námi. Normálně ani táborové tričko si vzít nechtěla, prej má to svoje červené s bílím křížem, aby ji každý pomohl poznat, že je tady od těch bebínek. A co čert nechtěl, zrovna když nám naše zdravotnice odjela, byl jeden úraz, na kterém by se určitě vyřádila. Jó holka máš smůlu, Matesa jsme radši odvezli do nemocnice a Hanička smutně záviděla. A když jsme už u těch Haniček, tak ta druhá na táboře, Kometa, si vzala na sebe úlohu táborového rádiového zpravodaje. Akorát svoje vysílání uskutečňovala vždy v noci po večerce, v době, kdy slušní lidi spí. Nás vůbec nezajímalo, že Kometka funí do ohně, jak vrána do kosti a že krtek má u nich v týpku koupaliště. Každého jen požďuchovala a nic nenechala na svém místě. Ostudu ve Starém městě dělala při svých tanečních kreacích a podobně. Však znáte Bořka, tedy Kometu. Za to s ní byla sranda. Hned vedle našich děvčat vedoucích si svůj brloh zařídili naši chlapci, Štekr, Moucha Luke. Jejich stan večer nejdříve a nejlépe svítil. Pokud byla potřeba nějaká práce byli vždy připraveni ve svém stanu nebo u děvčat. Jako pracovní četa byli bezvadní. Jejich nejzáslužnější činností hlavně bylo se starat o indiánskou saunu, kde vždy u vchodu stáli a vybírali vstupné pro ty, kteří se chtěli zbavit zlých duchů na těle a na mysli. Tak jsme se přes kuchyň, zdravoťák a technickou četu dostali až k těm, kteří celý tábor pevně drželi na svých bedrech a všichni ostatní k nim vzhlíželi s úctou a vážností. Kolem jejich náčelnického stanu se vždy chodili po špičkách, aby se náhodou neprobudili ze svého spravedlivého spánku. Ano jsou to oni. Levá ruka ďábla Radar, prvá ruka ďábla Jožka a sám ó náš největší JÁ. Dočasným domovem se stalo nejlepší a nejhezčí týpý s posvátnou želvou u posvátného ohniště. Možná bych se mohl ještě zmínit o dalších tábornících, ale asi by to bylo plýtvání místem. Už nikdo tak slavný a záslužný na táboře nebyl. Snad jen ti menší pro které se tento chaos hlavně pořádá, naše "hodné milé pracovité" dětičky. Četa první - Sedláci vidláci v zastoupení Jája, Petra, Uni Martin a Netopýr úspěšně hájili prvenství v CTH. Čundráci, ve složení Simča, Bětka, Eva, Houska a Milhaus, se snažili, ale na přední pozice přeci jen nedosáhli, chtělo to mezi sebou více spolupracovat. Sedlákům hodně na paty šlapali Zbojníci, kde se všechno řešilo s humorem a pohodou. Kíťa s Májou, Želvou, Matesem, Téčkem a Davidem jako tým byli asi nejlepší, přesto na ně zbylo druhé místo. Snad příště.     V městečku Carcassonne. Naše celotáborová hra byla inspirovaná známou stolní hrou Carcassonne, která se teď v oddíle hraje. Což vlastně bylo jihofrancouzské město známé ve středověku svým opevněním. A na středověk jsme se pokusili hrát i na letošním táboře. Každá četa představovala jeden rytířský rod, který se postupně od těch nejchudších dostával až ke královskému rodu. Erb každé družiny s probíhající CTH se měnil v erb královský. K tomu každý jednotlivec postupoval po pomyslném žebříčku šlechty. od pážete přes rytíře až k rytíři královského vojska. Carcassonne je středověká vesnice, to už víme. A na táboře jsme se také pokusili takovou vesnici postavit. Každá chýše měla slámovou doškovou střechu. Vznikla brána a hradby. A v každé pořádné vesnici jsou zastoupena i různá řemesla. Tak jsme si tedy nejprve hráli na tesaře, potom na kováře, pak kuchaře. Bohužel ostatní připravená řemesla se nestihla ( hrnčíř, tkadlec) ). A protože každé řemeslo je něčím výjimečné, tak pro našeho kováře nám Radar zajistil ruční kovárnu včetně nářadí a uhlí. Pak se v poledním klidu táborem neslo nejen oddychování unavených táborníků, ale i řinčení kovadliny, kladiv a výhně. Někteří se projevili velice zruční v tak těžké práci. Poznali jak dlouho mohou nechat železo v ohni, aby jim neshořelo a jak jej opracovávat. A pak vznikaly podkovy, náramky, prsteny a různě. Nesmím též zapomenout, že každá středověká vesnice jednou se jednou za čas vydala pouť k jiné spřátelené vesnici. Abychom takovou tradici dodrželi také, vydali jsme se na dva dny k našim novým kamarádům z loňského tábora, k Ostravákům, kteří teď táboří u Janošova. Bylo bezvadné se po roce setkat, popovídat si a sehrát nějakou společnou hru. K dalším zajímavějším podnikům na táboře jistě patří noční a denní trachace. Nebojte se vysvětlím. Nejprve ta noční. To vás takto v noci vzbudí, zavážou vám oči, naloží do auta a rozvezou po lese. Pak vám ukáží směr, kde leží tábor a vy tam musíte dojít. Sranda že? A ta denní. S Andrejkou, Radarem a Jožkou, jsme ji chystali tak dlouho, že se i brzdy na trabantu zavařily, ale bohužel děti mě překazily radost a z plánovaného času na hru (6 hodin) to stihly za polovinu. Tak a jak probíhá tedy ta denní. Odchytnete si v četě vysílanou morseovku, po vyluštění najdete další zprávu, ta vás pošle přesně opačným směrem, kde se potom dozvíte, že máte dojít úplně jinam. Po naleznutí nového místa se zprávou na vás čeká mapa, kde je křížkem zaznamenám cíl, vzdálená turistická chata Návrší (vzdušnou čarou 3-4 km). A pak už jen získat na místě něco k snědku a zpět do tábora. Bohužel jsme nepředpokládali jednu zásadní věc. Naše děti už nejsou žádní jantaři. Oni si prostě v dané chvíli velice dobře poradili. V Nové Senince, v místě kde nalezli mapu) nešli po turistických cestách kolem dokola (jak jsem bláhově předpokládal), oni se prosím zeptali místní domorodkyně na cestu a ta jim řekla o zkratce. A samozřejmě, že ji hned využili a do tábora přišli o pár hodin dříve. Alespoň poučení pro příště. Ha kterou plánuji na delší čas zkrať na poloviny a ty úplně krátké zase jednou tolik prodluž. Tohoto pravidla už jsme se drželi při poslední hře - hledání pokladu. Čety lítaly po lese jak zjevení a pak dřevěným pahýlem hloubily díru k vykopání svého pokladu. Byl dobře zakopán. Už to nebyla chvilková záležitost. Tak to by bylo letem světem o našem táboře vše, samozřejmě jsme toho zažili víc, třeba to, že jsme v noci každého zavedli do lesa a tady spi a ráno přijdi do tábora. Možná si někteří budou říkat, to je drastické, možná ano, nožná ne. Záleží na úhlu pohledu. Z toho mého to tak bylo špatné. S.V.